Pravěk až 15. století př. n. l.
Nejstarší prameny dokládající přítomnost obyvatelstva na území Rakouska spadají do středního paleolitu, doby neandrtálců. Mnoho nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, pod nímž byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – vyobrazení ženy tzv. Tancující Fanny z Stratzingu/Krems-Rehbergu a Willendorfská Venuše.
Po postupném osídlení území Rakouska v mladší době kamenné přichází první známky objevování nalezišť mědi a tedy doby měděné. Z této doby pochází také nález známé zmrzlé mumie Ötziho na hranicích s Itálií.
Během doby bronzové mezi 3. a 1. stoletím př. n. l. vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská. V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska, západ byl v té době osídlen Réty.
Římská provincie a stěhování národů (15. století př. n. l. – 7. století)
Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší Římskou. Římský císař Claudius zřídil během své vlády (41 – 54 n. l.) římskou provincii Regnum Noricum, jejíž hranice zabíraly velkou část dnešního rakouského území. Na jih od Vídně leželo největší římské město Carnuntum, přičemž další důležitá místa byla například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).
Po rozšíření křesťanství v 2. století začal pomalý rozklad Římské říše v důsledku stěhování národů. Díky neustálému tlaku Gótů, Slovanů a Avarů na provincii začalo v 6. století bavorské a, v oblasti dnešního Vorarlberska, alemánské osídlování. V severní oblasti Alp se v polovině 6. století vytvořilo vévodství, jehož vládci pocházeli z rodu Agilolfingerů. Několik desetiletí na to se Římská říše zcela rozpadla.
Středověk a novověk
První zmínky o Rakousku (Ostarrichi), říšské východní marce, se datují do 10. století. Roku 1156 získali Babenberkové, kteří Rakousy drželi, od císaře Fridricha I. Barbarossy tzv. privilegium minus, jímž byla východní marka povýšena na vévodství. Babenberkové zde vládli až do roku 1246, kdy vymřeli po meči. Po krátké české vládě (Přemysl Otakar II.) udělil římský král Rudolf I. Habsburský Rakousy roku 1280 v léno svým synům. V majetku Habsburků zůstaly až do roku 1918. Společně s dalšími získanými aplskými državami (Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Tyrolsko) byly označovány jako dědičné habsburské země. V 16. století Habsburkové postupně získali vládu nad dalšími státy, například českým a uherským královstvím, Nizozemím aj. a vytvořili rozsáhlou habsburskou monarchii, která byla roku 1804 prohlášena rakouským císařstvím (od 1867 rakousko-uherské císařství). Jejím centrem se stala rakouská Vídeň.
Po první světové válce, kterou Rakousko-Uhersko prohrálo, byli Habsburkové sesazeni a jejich říše zanikla. Na jejím území vznikla řada tzv. nástupnických států (Rakousko, Československo, Maďarsko, Polsko a Jugoslávie). Meziválečné Rakousko pro svou nejasnou identitu bylo pravděpodobně nejnestabilnějším z nich. V roce 1938 bylo Rakousko anektováno nacistickým Německem a po roce 1945 obsazeno vítěznými spojenci. Státní smlouva z roku 1955 ukončila období okupace, uznala nezávislost Rakouska a zakázala unifikaci s Německem. Ústavní zákon v témže roce vyhlásil „věčnou neutralitu“ Rakouska, což bylo podmínkou ke stažení sovětských vojsk. Rakousko se v roce 1995 stalo členskou zemí Evropské unie.
